Tužebník je zázračná bylina mnoha rozličných jmen a léčivých vlastností, mezi něž patří schopnost ulevit od horečky, revmatu či bolesti kloubů

Tužebník jilmový (Filipendula Ulmaria) má mnoho jmen, jako třeba babarbule, zimničné koření, vředový kořen, lobazník, tavola, královna luk, zimní ořech či meduničník. V Podkrkonoší se mu říká také chlapice, snad pro jeho údajný dar podporovat mužskou touhu. 

Nejčastěji využívaná je však jeho schopnost tišit bolest a ulevovat při horečce. Proto se někdy označuje jako přírodní aspirin, ačkoli by se aspirinu spíš mělo říkat syntetický tužebník. Název tohoto ikonického léku má totiž kořeny v původním latinském pojmenování tužebníku (Spiraea).

Botanik Carl Linné totiž bylinu původně zařadil mezi tavolníky a pojmenoval Spiraea ulmaria L. Dnes se řadí do čeledi růžovitých.  Boje s horečkou a bolestí se ujímají v tužebníku obsažené salicyláty. Stejné účinné látky se nacházejí také v kůře vrby (lat. Salix, odtud salicyláty).

Na dětské bolesti

Oproti aspirinu, acylpyrinu a dalším lékům, jejichž účinnou látkou je kyselina salicylová, má tužebník jednu obrovskou výhodu. Vzhledem k vyrovnanému obsahu dalších přírodních látek totiž nedráždí žaludeční sliznici, nýbrž ji hojí. 

„Květy tužebníku působí protizánětlivě a díky obsahu salicylu také tlumí bolest a jako jemný prostředek proti bolesti jsou vhodné zejména pro děti. Doporučuje se jejich užití při nemocech z nachlazení a horečnatých infekcích, vhodné jsou také pro ošetření bolestí hlavy,“ píší Jörg Grünald a Christof Jänicke v knize Zelená lékárna. 

Bylina se využívá i při léčbě žaludečních vředů. Je účinným prostředkem proti pálení žáhy, překyselení žaludku a obecně problémům s trávením. Doporučuje se dokonce na zlepšení střevní mikroflóry po užívání antibiotik.

Kvete celé léto

Tužebník jilmový najdete kolem potoků, řek, rybníků a na podmáčených loukách. Potřebuje hodně slunce nebo aspoň polostín. Je to vytrvalá bylina s hranatou lodyhou a může dorůstat výšky až dvou metrů. Řapíkaté listy jsou svrchu zelené a lysé, zespodu bíle plstnaté. Roste v celé Evropě, Asii a Severní Americe. Chundelaté květy rozkvétají v průběhu celého léta a sbírají se, když je část rozkvetlá a část poupat ještě zavitá.

„Farmakologicky důležitými obsahovými látkami jsou flavonoidy, třísloviny a éterický olej s hlavními komponenty salicylaldehydem a methylesterem kyseliny salicylové,“ upřesňují autoři Zelené lékárny. 

Podobné účinky jako jeho bratr má menší tužebník obecný (Filipendula vulgaris). Poznávacím znamením jsou zejména listy, z obou stran zelené a hladké.

Symbol hojnosti

Tužebník uctívali i keltští druidové, tato léčivka je totiž spojována s oslavou hojnosti Matky Země a vrcholného léta Lammas (1. srpna). Květy se používaly na věnce, ke zdobení oltářů, sušené do kadidel, nálev z tužebníku měl podporovat dobrou náladu. V antice se z něj vyráběla mast na otoky. Ve středověku se rozhazoval v kostelích na zem a stejně se používal i v běžných obydlích.

Jeho silné aroma po mandlích nádherně provoní místnost, navíc odpuzuje drobný hmyz. Nevěstám se doporučovalo vetřít si o svatební noci do kůže olej z tužebníku. Dnes se tužebník používá k výrobě parfémů. 

Velkou parádu udělá v kyticích, a to i sušený. Moderní čarodějnice jej spojují s korunní čakrou, která člověka spojuje s božskou podstatou.  Sušená bylina v pytlíčku pod polštářem citlivého či bojácného člověka údajně pomáhá budovat vnitřní sílu, nalézt víru a naději.