Víly v bezu a zázračné kapradí: zdánlivě bláznivé pověry kolem bylin mají reálný základ v dávné minulosti

Přírodní léčitelství je od pradávna součástí tradice všech národů světa. Způsob, jakým se účinky rostlin zjišťovaly, se v jednotlivých kulturách nelišil: Většinou šlo o poměrně riskantní metodu pokusu a omylu. Nejvíce se lidovému léčitelství věnovaly ženy na venkově. 

Bylinám se připisovaly i magické účinky, což má kořen ve známém faktu, že některé léčivé drogy působí halucinogenně. Odtud pramení víra v jejich magickou a kouzelnou moc, stejně jako respekt, nebo dokonce strach a odpor, který lidé někdy pociťovali k léčitelům či kořenářkám, schopným s těmito účinky kvalifikovaně pracovat. 

Pověry o moci a účincích bylin se rovněž často šířily ze strachu. Kdo totiž vyzkoušel rostlinu jedovatou, většinou za svou zvědavost zaplatil životem. Na základě takových fatálních zkušeností ovšem vznikalo nejprve ústně tradované, později i zdokumentované povědomí o účincích jednotlivých bylin.

Vonné léčivky, jako je rozmarýn, levandule, mateřídouška nebo kopr byly původně využívány k zamaskování zápachu potravin, které v dávné minulosti podléhaly zkáze rychleji zejména kvůli nedostatku chladných míst, kde by je bylo možné uskladnit. 

Jejich trvanlivost byla kvůli tomu velmi omezená, a tak naši předkové přišli alespoň na možnost eliminování zápachu právě aromatickými bylinami. A následně zjistili, že přinejmenším některé potraviny lze těmito rostlinami i konzervovat. Jídlo zůstávalo déle čerstvé, a kromě toho lidem konzumace rostlin ulevovala od tehdy logicky častých zažívacích potíží. 

I to vedlo k šíření legend o zázračné moci vybraných bylin a víry v jejich nadpřirozené schopnosti. Bohužel to „odnášely“ bylinkářky a léčitelky, jejichž zdánlivě zázračný um připisovali mnozí lidé spolčení s ďáblem. Věřilo se totiž, že nemoci jsou božím trestem a vyléčit je nelze jinak než spojením s nečistými silami. Choroba byla v tehdejším pojetí křesťanské víry odplatou za hřích a lidem nepříslušelo ji léčit.

Bylina Máří Magdalény

Středověké hony na čarodějnice bezpochyby značně zbrzdily pokroky ve fytoterapii. Přestože Bible na příznivé účinky bylin poukazuje a sami představitelé církve rostlinnou léčbu využívali, rozvoj přírodního léčitelství mezi prostým lidem potlačovali. Už v Bibli je přitom zmiňovaná například rostlina s názvem máří list balšámový. Posloužila k výrobě hojivého balzámu, jímž potírala nohy Ježíše Krista právě Máří Magdaléna.

Odtud pochází i název byliny, jejíž sušené listy používali mniši jako záložku do Bible. Listy této rostliny se žvýkaly proti hladu, vyčerpání a pro zvýšení energie. S přibývajícími znalostmi o účincích rostlin se kromě čajových směsí stále častěji vyráběly i masti, tinktury a oleje. Léčitelé začali bylinky vzájemně míchat, aby podpořili jejich pozitivní účinky. Oblíbenou a všestrannou bylinou se stala šalvěj lékařská, používaná na široký okruh nemocí.

Jméno podle účinku

Zkušenosti s léčivými účinky jednotlivých druhů rostlin se také promítly do jejich lidových názvů, pod nimiž názvy se zaznamenávaly i do herbářů, jež se staly základním nástrojem předávání poznatků mezi generacemi léčitelů. Pojmenování byla dostatečně návodná, takže bylo jasné, že plicník uleví od dýchacích potíží, kostival léčí kosti a bolesti pohybového ústrojí, jaterník působí blahodárně na játra a srdečník prospěje tělu při srdečních chorobách. 

Zeměžluč ulevovala od zažívacích potíží; vstavač mužský se předepisoval na zvýšení potence a jako afrodiziakum, avšak jeho hlízy sloužily i jako výživná potravina pro děti a pro nemocné. Aby se léčivé a magické účinky rostlin umocnily, bylo třeba sbírat je v určitou denní dobu. Pro magické a čarodějnické rituály předepisovala víra noční sběr, případně sklizeň o Svatojánské noci, která měla sílu bylin umocnit. 

Lidé věřili ve schopnost za úplňku trhané pampelišky plnit přání a touhy, moc snítky rozmarýnu pod polštářem ochraňovat před zlými sny i v jeho vliv na mužskou plodnost.

Před trháním černého bezu bylo třeba keř o větévku poprosit, protože se v něm podle lidových legend ukrývaly vodní víly. Původ těchto pověr není zcela jasný – nejčastěji se připisuje halucinogenním účinkům některých rostlin a následným vizím, jež se s nimi spojovaly. Celá řada pověr se váže například ke kapradí. Chcete-li být ochráněni před hromy a blesky, pověste si sušené kapradí doma. 

Zamane-li se vám přivolat déšť, kapradí jednoduše spalte. Vložíte-li si do kapsy pár semen z této rostliny, stanete se neviditelnými. Lidé věřili i v zázračné schopnosti náprstníku. Pokud se někdo obával, že mu liška odnese z kurníku slepice, stačilo požádat o pomoc lesní víly. Ty květy náprstníku navlékly liškám na tlapy a problém byl zažehnán. Vavřínu připisovala lidová magie schopnost chránit dům před zloději. 

V oblibě byly i škapulíře, tedy váčky naplněné bylinnou směsí, které měly svého nositele chránit před uhranutím a lidskou zlobou. Jednou z důležitých cest k získávání poznatků bylo i pozorování zvířat. Lidé se snažili vysledovat, jaké rostliny zvířata konzumují a jakých si naopak nevšímají. Zjišťovali však, že to není metoda zcela spolehlivá, protože některé pro člověka jedovaté byliny či plody zkonzumují zvířata bez následků.

Duchovní útěcha

Vědomosti si bylinkáři nejdříve předávali mezi sebou ústně a později i písemnou formou, například ve zmíněných herbářích, kde se postupně zaznamenávaly a s nabytými zkušenostmi i upřesňovaly poměry, přesné účinky bylin a další údaje. S rozšiřováním znalostí o některých léčivkách se zároveň ustupovalo od pověr a lidové léčitelství se začalo přiklánět spíše k víře, že na každou nemoc existuje dar přírody v podobě příslušné léčivé rostliny. Tehdy patrně vzniklo rčení o tom, že není na světě bylina, aby na něco nebyla.

Poznání o účincích rostlin i vědomosti o správném složení jednotlivých lektvarů i pravém času, kdy odvar či výluh podat, se v tradiční přírodní medicíně postupně spojily i se schopností léčitelek či bylinkářek poskytnout pacientům duchovní útěchu a radu. Báby kořenářky díky svým nabytým i zděděným poznatkům dobře věděly, že léčit duši a tělo odděleně není možné. 

Využívaly tedy nejen schopnost vybrat a ve správném poměru namíchat bylinky, ale i vlastní intuici a poznatky, získané pozorným posloucháním lidí, kteří k nim přicházeli. Třeba na zmírnění zármutku a duševní bolesti doporučily šalvěj, i když pro pacienta bylo bezpochyby důležité především to, že ho někdo pozorně vyslechl. 

Obecně se v lidovém léčitelství stále častěji používaly i ty nejobyčejnější a nejdostupnější byliny. Například bodlák výborně fungoval při zažívacích potížích, bolestech hlavy a onemocnění jater, řebříček zase často užívaly ženy na menstruační problémy a křeče. Planě rostoucí druhy byly k mání na všech loukách, okrajích cest a rumištích, léčba byla proto dostupná i pro chudý venkovský lid. 

A časem se rozvinuly i poznatky vedoucím k dalšímu využívání darů z rostlinné říše, ať už v kuchyni nebo v domácnosti. Majoránkovým voskem se tak leštil dřevěný nábytek, k vyhnání myší z domu posloužil vratič nebo máta.