Oázy zdraví a meditace vznikaly v klášterních zahradách, kde řeholníci pěstovali léčivé rostliny a pečlivě si zaznamenávali jejich účinky

Péče o nemocné byla jednou z hlavních náplní činnosti mnichů i jeptišek. Mužské i ženské řeholní řády považovaly byliny a jejich uzdravující moc za boží požehnání. Ve znalostech o použití léčivek vynikali zejména benediktini, kteří položili základy fytoterapie (bylinkářství) a klášterního léčitelství. Upřednostňovali pomoc nemocným před ostatními povinnostmi, a proto byli součástí jejich řádu řeholníci, kteří se věnovali pouze speciálnímu studiu léčivých látek obsažených v rostlinách. 

Do bylinných směsí často přidávali části i výměšky zástupců živočišné říše, převážně hmyzu. I za cenu občasných neúspěchů v léčbě postupně shromažďovali zásobu velmi důležitých poznatků a informací. Řeholníci si začali účinky bylin pečlivě zaznamenávat. Zjistili například, že léčivými látkami z rostlin se lze při nevhodné koncentraci předávkovat a na každý organismus mají byliny různý účinek. 

Začaly vznikat první herbáře a rukopisy s návody na léčbu, které pak usnadnily cestu k rozpoznávání a využití bylin dalším generacím. Obsahovaly zejména záznam léčivých účinků a nákresy vzhledu rostlin i podrobné popisy jejich částí s informacemi o tom, jak je pěstovat a kdy je vhodná doba ke sběru. 

Knihy o léčitelství byly stále podrobnější, o obsáhlosti a propracovanosti těchto děl se lze ostatně v řadě klášterních knihoven dodnes přesvědčit. Informace o léčivých bylinách získávali mniši také od jiných kultur a národů. V rostlinolékařství byli ostatně velmi vyspělí už staří Římané, Egypťané i Číňané. A aby mohli své vědomosti systematicky prohlubovat, začali řádoví bratři zakládat klášterní zahrady. Bylinkové zahrady se postupně staly součástí většiny klášterů. 

Prvotně měly sloužit čistě účelově, přesto se často využívaly jako místo k odpočinku, meditaci, potěše ducha a rozjímání. Plocha osázená aromatickými bylinami, ať už mateřídouškou, heřmánkem, nebo levandulí přímo vyzývala k posezení. Zahrady byly tvořeny a vnímány jako výraz úcty k Bohu a poděkování za dar v podobě léčivých bylin. A péče o ně často představovala nejdůležitější pracovní náplň mnichů a jeptišek. 

Rozmístění a řád

Zakládání bylinkových záhonů mělo řád a pevně daná pravidla. Rozmístění rostlin bylo takové, aby se vzájemně nepomíchaly a nedošlo k záměně druhů a tím k nevhodnému použití pro konkrétní zdravotní problém. Pro výsadbu rostlin byly vždy vytvářeny obdélníkové nebo čtvercové záhony, které od sebe byly striktně odděleny. Jako ohraničení sloužily obrubníky nebo zimostrázy. Na každý takto upravený záhon se vysazoval pouze jeden druh rostliny označený jmenovkou. To bylo důležité pro případ, že zahradu obstarávali kromě mnichů i zahradníci, kteří znalosti o léčivkách postrádali. 

Záhony s rostlinami vždy směřovaly z větší části na jižní stranu, kde jsou pro pěstování lepší klimatické podmínky. Později se uspořádání rostlin změnilo tak, že se vedle sebe vysazovaly různé druhy k léčení toho či onoho typu zdravotních problémů. 

Na jednom místě tedy rostly léčivky určené k úlevě od zažívacích potíží, na jiném byste našli rostliny používané třeba při nachlazení. Předem již bylo rozplánováno, které léčivky kam budou zasazeny. Některé řády osazovaly záhony tematicky. Většinou se vyčleněný kus zahrady rozdělil na čtyři sektory: jeden s rostlinami aromatickými, druhý s léčivými a třetí s kořením. 

Čtvrtá část byla věnována rostlinám zmiňovaným v bibli. Aby zde bylo možné pěstovat co nejvíce druhů bylin, vyměňovaly si mezi sebou jednotlivé kláštery osivo. Některé druhy mniši získávali i od misionářů, kteří tak   evropské zahrady obohacovali o dosud neznámé a velmi ceněné druhy léčivek.  

Sběr a uchovávání

Velmi důležitou součástí pěstování byla sklizeň, následné zpracování a uchovávání. K těmto účelům sloužily sušárny a prostory k uskladnění sušené léčivé drogy. Bylinky se označily jmenovkou a jejich další zpracování se odehrávalo s největší pečlivostí. Zvláštní pozornost se věnovala samotnému sbírání. Čerstvé rostliny bylo nutné trhat za vhodných podmínek. Čekalo se na příznivé počasí bez deště, na roční období i na soulad sběru s postavením luny. Svatojánská noc a slunovrat byly pro tyto práce přímo stvořeny. 

Příhodný čas ke sběru se odvozoval i od toho, která část rostliny se sbírala. Kvetoucí rostliny bylo nutné sklidit za slunného a suchého počasí, zatímco pro sklizeň kořene to nebylo nutné. Vzájemným kombinováním různých rostlinných druhů se mniši snažili dosáhnout co nejlepších léčivých účinků. Vyráběli nejen čaje, kořenicí směsi a sirupy, ale oblíbená byla i výroba bylinných vín, špiritusů a elixírů. Lihové extrakty a bylinná vína byly přece jen více účinné než samotné odvary a čaje. Zvyšoval se zájem o masážní a éterické oleje. 

Najít tu správnou kombinaci bylin nezřídka trvalo i několik měsíců. Některé likéry s blahodárnými účinky na zdraví se v klášterech vyrábějí až do současnosti. Jejich přesná tradiční receptura bývá předmětem přísně střeženého tajemství. Recepty na výrobu se předávají z generace na generaci a my se můžeme jen domýšlet, ze kterých bylin jsou likéry složené. Nic to ovšem nemění na tom, že ve většině případů chutnají lahodně. 

Nebezpečné kapradí

Díky produkci bylinných výrobků začaly vznikat první apatyky a léčitelství bylo na vzestupu. Některé vybrané rostliny se těšily velké oblibě. Jednou z hojně používaných léčivek se stal sporýš lékařský, opěvovaný jako zázračná rostlina. Velmi často se využíval k léčbě vředů a mokvavých ran, na něž se přikládal hojivý obklad právě ze sporýše. Určen byl k úlevě od žaludečních potíží a ke kloktání. 

Jiným účinným léčivem bylo kapradí, doporučované například při podezření na napadení organismu parazity. Jeho užívání však mělo slabinu. Ve větším množství je totiž kapradina jedovatá. Leckdy nastal problém, který spočíval ve špatném dávkování, a i při dobrém úmyslu nemocného vyléčit tak občas docházelo k úmrtím kvůli předávkování a následné otravě. 

Řádoví bratři však do zahrad nevysazovali pouze léčivky, ale i rostliny, které se používaly třeba pro barvení látek. Pro získávání barviva se využívala například světlice barvířská, později sloužící i jako zdroj oleje. Ten se ze semen této rostliny lisuje i dnes a využívá se v léčitelství i pro kosmetické účely. 

Celá řada klášterních zahrad se dodnes zachovala; mnohé z nich lze navštívit a přesvědčit se na vlastní oči o jejich promyšleném řádu, který však není nijak v rozporu s krásou. Jsou stále zdrojem rostlin pro léčebné účely, ale i dokladem stovky let shromažďovaného vědění a připomínkou důležitosti souladu života s přírodou.