Byliny na úsvitu dějin: jakými chorobami trpěli naši dávní předkové a čím se naučili léčit své neduhy?

Co dnes víme o sbírání bylin v časech, v nichž se zrodila proslulá Věstonická venuše? Starší dobu kamennou a lovce mamutů popsal ve svých populárních knihách Eduard Štorch, ale teprve na základě výsledků moderních výzkumů si lze o životě tehdejších lidí vytvořit velmi reálnou představu. Sběr bylin pro léčebné účely do něj určitě patřil a leccos z pradávných způsobů zúročení přírodní lékárny může být inspirující i dnes. 

Pračlověk byl v té době na rozdíl ode dneška neoddělitelnou součástí přírody, která ho děsila a převyšovala. Byl prostě jedním ze zvířat, a proto ještě nepostrádal to, čemu dnes lidé říkají zvířecí instinkt. A právě tento instinkt mu umožňoval rozpoznat v rostlinné říši, co mu mohlo pomoci.

„Nemocná nebo zraněná zvířata se cílevědomě živí určitými rostlinami. Zraněný kamzík se válí na alpském jitroceli s bakteriostatickým účinkem, vlci proti střevním poruchám žerou kopřivy a zvrací, slonice ve vysokém stupni březosti žerou kůru ze stromů podporující porod,“ píše kulturní antropolog a etnobotanik Wolf-Dieter Storl ve své knize Pradávná medicína.

Upozorňuje rovněž na to, že medvědi žerou projímavé byliny, aby po zimním spánku rozhýbali střeva, a červení mravenci na své stavby sázejí divoký tymián, chránící před plísněmi a bakteriemi. Poukazuje i na výsledky výzkumů, podle nichž například šimpanzi mají přímo celou lékárnu z bylin – když je trápí střevní paraziti, hledají hořké rostliny, aby je vypudili.

Zdravé srdce, bolavé klouby

Tito lidé žili v panenském, chladném životním prostředí s dokonale čistou vodou. Tehdejší klima tajgy nepřálo virům a parazitům, i hustota obydlení byla malá, a tak lidé netrpěli nakažlivými nemocemi.

Předkové této pradávné rostliny, zvaná někdy hadí mech, rostla v dobách, kdy vznikalo černé uhlí. Kmeny z doby kamenné, stejně jako dnes obyvatelé Sibiře a indiáni, používali žlutý výtrusový prášek jako zázračný lék a pudr na bolavá místa zadečků malých dětí; také ho sypali novorozencům na pupek, aby se lépe zahojil. Dnes slouží k léčbě nemocných ledvin, jater a u zánětů močového měchýře. Zevně pomáhá při vyrážkách, mokvavých ekzémech nebo vředech.

V zasněžené krajině se proháněl lev jeskynní, největší dravec doby ledové. Stejně jako pračlověk lovil mladé mamuty, srstnaté nosorožce a dokonce i medvědy – o třetinu větší, než jsou ti dnešní. Divocí koně, sobi, zvláštní chobotnaté antilopy sajgy, zajíci a drobní hlodavci doplňovali masové menu tehdejších lidí. K němu se jedly kořeny, byliny, bobule, ořechy, vejce, houby a snad i hmyzí larvy.

Pralidé ještě neznali poškození zubů a kostí jako později usedlí zemědělci, kteří se začali živit převážně obilím a mlékem. Na rozdíl od dnešního člověka měli také dostatek pohybu, což jim zaručovalo zdravé srdce a krevní oběh.

Podle antropologa Storla trpěli zejména nemocemi ledvin a revmatismem způsobeným chladem v chýších a spaním na věčně promrzlé půdě. Trápil je i průjem a nemoci žaludku ze zkaženého jídla i choroby kůže kvůli špatné hygieně. 

Věčně zakouřené příbytky vyvolávaly potíže dýchacích cest a zřejmě i rakovinu. Muži přicházeli ke zraněním při lovu, ženy trpěly při porodech. A na všechny tyto problémy se v přírodě daly najít prostředky, které dokázaly přinejmenším ulevit.

Pradávná krajina

Krajina z poslední doby ledové zdaleka nebyla zamrzlá, holá tundra. „Vidím krajinu srovnatelnou s některými relativně chladnými krajinami jižní Sibiře, kde je prudce kontinentální klima,“ popisuje krajinný archeolog Petr Pokorný, jenž se ve své práci snaží obraz dávného světa reprodukovat.
 

Své informace získává pomocí takzvané pylové analýzy, kdy z pylů v prastarých sedimentech (např. z otisků prstů) určuje druhy tehdy žijících rostlin. Ve výjimečných případech k tomu používá i nálezy semen, plodů a dřeva. V krajině jeho obrazu se střídají bohaté louky s ostrovy borovic, modřínů, smrků a bříz. Na vlhčích místech bují olše a vrby.

„V létě bylo velmi teplo a příjemně. Průměrnou teplotu v červenci bych odhadoval na dvacet stupňů. Málo pršelo a obloha byla většinou bezmračná. Přes den slunce pěkně hřálo, ale noci byly chladné. Zimy byly mrazivé, opět nejvíc v noci a k ránu. Teploty kolem minus třiceti stupňů jistě nebyly výjimkou od prosince do února. Dalo se to však vydržet lépe než za současných vlhkých zim. Celkově vzato, byl to oproti současnosti ráj na zemi,“ míní vědec a autor knihy nejen o pravěké krajině Neklidné časy. 

„O bylinném patře toho zatím mnoho nevíme, co se konkrétních druhů týče. Víme jen, že muselo být velmi bohaté co do počtu druhů i množství biomasy. Převažovaly jistě trávy, pelyňky, devaterníky, merlíky. Bylo jen málo sněhu, zvířata se tak mohla pást i v zimě,“ upozorňuje paleoekolog na fakt zásadní pro přežití zvířat i lidí.

Archeolog Petr Pokorný před časem nalezl semena merlíku v onalezl semena merlíku v ohništi ze střední doby kamennéhništi ze střední doby kamenné skoro devět tisíc let starém pod převisem u Chřibské v Českém Švýcarsku. Merlík patří do stejné čeledi jako špenát a také se dá stejně použít. V Evropě byl jako potravina zapomenut, ale v dobách nouze, například za druhé světové války, byla stará tradice konzumace merlíku obnovena. Bylina obsahuje více železa a bílkovin než zelí a špenát i více vitamínu B1 a vápníku než syrové zelí. Výživná semena mohou být usušena a rozemleta na mouku. Používá se na ekzémy, revmatické bolesti, dnu, koliku, hmyzí bodnutí, k léčbě zubního kazu nebo na popáleniny. Dnes populární semínka quinoa pocházejí z příbuzného merlíku čilského, původem z jihoamerických náhorních plošin.
 

Podle antropologa Wolf-Dietera Storla byly borovicové lesy podrostlé borůvkami, brusinkami i vřesem. Storl i Pokorný se shodnou na tom, že zde tehdy rostly různé lišejníky a mechy, z keřů například černý bez nebo jalovec. V trávě podle něj vyrůstala kopřiva, medvědice léčivá, andělika lékařská neboli děhel, řebříček, pelyněk chladnomilný, blatouch, přeslička, kuklík, vachta či mechu podobná plavuň vidlačka.

Muchomůrky nad zlato

Storl je přesvědčen, že příbuzné rostliny a způsob jejich používání se podobaly v celé tehdejší Eurasii. Odtud je lidé ze Sibiře, v době, kdy Kamčatku a Aljašku neoddělovalo moře, přenesli do Ameriky. Byla to například kopřiva dvoudomá, estragon, puškvorec nebo heřmánek terčovitý. Dodnes totiž přežívají v léčitelství severoamerických indiánských kmenů.

„A nejen to. Indiáni si přes Beringův průliv přinesli celý šamanský komplex patřící k jejich medicíně: šamanské pojetí světa, buben k naladění na trans, archaické techniky létání duší a hledání vizí, zvířata jako pomocné duchy, dávidla a projímadla jako prostředky očisty, rituály potní chýše a koupele v bylinných parách, vysávání kouzelných šípů a červů nebo užívání muchomůrky červené ke komunikaci s trpaslíky, bohy a předky,“ vypráví antropolog a dodává, že i dávní Germáni a Slované požívali kloboučky hub se sobím mlékem nebo šťávou z brusinek. Na pustém severu ji lidé jako cennost vykupovali za sobolí nebo liščí kožešiny.

Do transu se šamani i ostatní vydávali zejména za dlouhých nocí zimního slunovratu. Někteří etnologové dokonce zastávají názor, že Mikuláš v červeném plášti s bílou kožešinou je ztělesněním červenobílé muchomůrky.