Příběh abatyše Hildegardy z Bingenu zanechal významnou stopu v dějinách lidového léčitelství a bylinkářství

V dějinách německého středověku nenajdete mnoho žen, jejichž význam by byl s touto světicí srovnatelný. Hildegarda byla na svou dobu mimořádně výjimečnou a vzdělanou ženou. K zajímavému osudu ji ostatně předurčovalo už její nezvyklé jméno, které v překladu znamená zachránkyně. Hildegarda pocházela z urozeného německého rodu. 

Přišla na svět v roce 1098, o přesném místě jejího narození neexistuje spolehlivý záznam. Traduje se, že už od útlého dětství se u ní projevovala schopnost božských vidění. V osmi letech se z vůle svých rodičů ocitla v klášteře sv. Disiboda poblíž Bingenu, což je město v dnešní spolkové republice Porýní-Falc. Jeptišky si velmi brzy povšimly její mimořádné inteligence.

Své vize, díky nimž začala být později nazývána Sibylou Rýnskou, však dívka v té době považovala spíše za soužení. Na radu tamní abatyše Juty ze Sponheinu si však alespoň začala svá vidění zaznamenávat do deníků, stejně jako postupně získávané poznatky o medicíně, účincích bylin a léčitelství. To se postupně ukázalo jako mimořádně důležitý krok na její cestě k získání nebývale systematických a utříděných vědomostí o přírodní medicíně. 

Díky svým všestranným schopnostem a soustředěné práci si velmi brzy získala respekt; už v jejích patnácti letech ji v klášteře určili za příští nástupkyni abatyše Juty. O jedenáct let později se usadila v Bingenu, kde na hoře sv. Ruperta založila první klášter, jenž byl později vysvěcen. V Eitingenu zřídila sídlo opatství benediktinek sv. Hildegardy.

Štěstí v prostotě

Abatyše se snažila jít příkladem, aby lidem ukázala správnou cestu v životě i k Bohu. Úctu a oblibu si získala u řádových bratří i sester, ale i u chudých farníků. Měla dar léčivé energie a dostatek empatie pro nemocné. Svým pacientům nesestavovala jen bylinné směsi, ale dokonce jim upravovala jídelníček. Při léčení se inspirovala německým lidovým léčitelstvím. 

Na základě svých léčitelských úspěchů vytvořila první herbář a zápisy v něm byly podloženy celou řadou jejích vlastních vyzkoušených postupů a poznatků. Její recepty byly navíc obvykle velmi jednoduché a dostupné. Řada jejích myšlenek a poznatků je ostatně aktuální a inspirativní i dnes. Hildegarda například poukazovala na chaos v lidských vztazích a nabádala k nalezení smyslu života. Hlásala, že světské štěstí, úspěch, síla či hmotné statky nevedou k uspokojení ani ke šťastnému a zdravému životu.

Zdůrazňovala, že všechny negativní myšlenky ovlivňují nejen duši, ale i stav těla. Připomínala, že spokojenost lze nalézt v prostých věcech každodenního života, který považovala za Boží dar – a také k němu tak přistupovala. Řídila se podle zásady, že každou bytost, zvíře i rostlinu je nutné mít v úctě a považovat ji za Boží zázrak. Je třeba připomenout, že ji výrazně ovlivňovala i duchovní pravidla řádu benediktinů. Přijala za své tvrzení sv. Benedikta, podle nějž slouží vděčnost a úcta k obnově zdravých lidských vztahů a rovněž ke zdraví tělesnému i duševnímu. 

Radila naslouchat vnitřnímu hlasu, abychom našli své vlastní světlo. Sama sebe vnímala jako vizionářku předurčenou k tomu, aby své vize zapisovala a předávala dál. Její otevřený a osvícený přístup k novým podnětům a informacím jí umožnil rozvíjet právě přírodní léčitelství a otevírat v něm nové perspektivy.

Nebezpečný pórek

Například potraviny Hildegarda považovala za podstatný zdroj pevného zdraví: Základem byl podle ní dostatek ovoce a zeleniny. Zároveň vnímala, že nedostupnost obojího pro chudé se právě na jejich zdravotním stavu projevuje negativně. Zajímavé je, že některé druhy zeleniny považovala naopak za zdraví nebezpečné, nazývala je dokonce kuchyňskými jedy. Takovou nebezpečnou zeleninou je podle abatyše například pórek, který údajně oslabí celý imunitní systém. 

Ke snížení negativních účinků jej doporučovala osolit a „půl dne mořit v octu nebo víně“. Stejně negativně nahlížela například na vepřové maso, neboť podle jejího přesvědčení snižovalo mužskou potenci. Oblíbeným Hildegardiným lékem bylo naopak psyllium, což je vláknina ze semen jitrocele indického. Podle ní to byl vhodný lék především při zažívacích problémech.

Psyllium totiž váže toxiny ve střevě a podporuje tvorbu zdravých bakterií, což ovšem nemohla léčitelka vědět na základě výzkumů, ale pouze díky pečlivému pozorování účinků tohoto i v současnosti hojně používaného potravinového doplňku. Dodnes ostatně platí i řada jejích dalších poznatků a pouček. 

Na pomoc při bodnutí hmyzem třeba doporučovala potření vpichu jitrocelem. Rány potírala řebříčkem obecným, jemuž připisovala povzbuzující a oživující účinky. Při podrážděném žaludku a zápachu z úst radila olej z fenyklu.

Síla půstu

Abatyše usilovně pomáhala ostatním nemocným, sama se ovšem rovněž netěšila pevnému zdraví. Sužovaly ji úporné bolesti celého těla a kostí, které ji dokonce čas od času upoutaly na lůžko. Lze předpokládat, že mnoho léčebných postupů a receptů zkoušela i sama na sobě. Těžce nemocné pacienty například léčila obyčejnou špaldovou pšenicí.

Byla přesvědčena, že pokud churavý člověk není schopen přijímat jinou potravu, špalda ho postaví na nohy. Navrhovala také pravidelný půst a zdůrazňovala, že před samotným vysazením stravy je důležité řádně vyprázdnit trávicí ústrojí. Aby toho nemocný dosáhl, měl popíjet vlažnou vodu se solí. Odvážnější mohli zkusit i klystýr. Po této očistě se mohlo začít se samotným půstem. 

Po dobu tří až sedmi dní pacient nesměl přijímat tuhou stravu. Důležitý byl dostatek tekutin v podobě bylinných čajů, zeleninových vývarů nebo špaldové kávy. Abatyše Hildegarda zemřela 17. září 1179 ve věku 81 let. Svou smrt si údajně předpověděla. Říká se, že její skon doprovázely nadpřirozené úkazy. Během svého života byla považována za svatou, ale její svatořečení nebylo nikdy dokončeno. Přesto je jako světice uctívána katolickou i anglikánskou církví.