Tajemná mandragora, aneb mýtus křičícího kořene. Pověstmi opředená rostlina vzbuzovala strach

Tato na pohled neškodná bylinka si v průběhu staletí vysloužila respekt, o čemž svědčí už její lidové názvy. Říkalo se jí čertovo nebo psí jablko, satanův kořen, šibeničník či ďáblova varlata. Vždy byla považována za rostlinu magickou a negativní, dokonce i za bylinu šílenství. Lidé věřili tomu, že pokřín může růst jen na hřbitově a pod šibenicí v místě, kde dopadla na zem kapka oběšencovy moči nebo semene. 

Mandragora je zmiňována i v Bibli, kde se jí ovšem dostalo laskavějšího pojmenování. V „knize knih“ je nazývána jablíčkem lásky, které pochází z ráje. Některé legendy dokonce vyprávějí o tom, že mandragoře dalo život samotné slunce a jejímu kořeni vtisklo lidskou podobu. Je známo, že mandragorou byli fascinováni Karel IV., Rudolf II., ale i císař Nero. Staří Egypťané tuto rostlinu z čeledi lilkovitých zobrazovali na reliéfech ve faraonských hrobkách.

Zdravé spaní

Kořen pokřínu se stejně jako například kořen ženšenu někdy skutečně podobá lidskému tělu, což ještě umocňovalo víru v nadpřirozenou moc byliny. Staří Řekové rostlinu využívali především jako elixír lásky a afrodiziakum, které prý navíc nepůsobilo pouze na lidi, ale také na zvířata. Pokoušeli se jí léčit rovněž neplodnost. 

Římští lékaři ji předepisovali proti posedlosti ďáblem, při psychických potížích, trudnomyslnosti i k očistě ducha, ale také při epilepsii, nemocech žlučníku a na hojení následků hadího uštknutí. Kořen mandragory nemohl chybět ve všemožných čarodějnických lektvarech a tinkturách alchymistů.

Oblíbená byla i jako uspávací prostředek. Mohla skutečně přivodit uzdravující spánek, ale při vyšších dávkách působila i jako anestetikum, takže se používala při chirurgických zákrocích. I poměrně primitivní aplikace, při níž se nemocnému u úst přidržovala houbička, z níž mu ukapávala do úst šťáva z mandragory, představovala pokrok oproti provádění operací bez jakékoli úlevy od bolesti. Mezi utišující prostředky patřila v těch časech rovněž kořalka či výtažek z máku nebo konopí, macerovaný ve víně.

Smrtící alkaloidy

Jako afrodiziakum se musel pokřín užívat s největší opatrností – větší dávka čerstvé byliny mohla místo zvýšení milostné výkonnosti přivést konzumenta doslova do hrobu. V bylině obsažené alkaloidy atropin a hyoscyamin totiž ochromily nervový systém do té míry, že člověk upadl do spánku tak hlubokého, že působil jako mrtvý – a tak ho často prostě pohřbili. 

Ostatně i slavná shakespearovská zápletka s lektvarem pro zdánlivě zesnulou, ale ve skutečnosti jen hluboce spící Julii byla pravděpodobně inspirována účinky mandragory.Mágové a léčitelé vyráběli z rostliny masti a lektvary s přídavkem vína, po jejichž požití přicházely živé sny a halucinace. Zpracovávali zejména kořen, ale i další části rostliny včetně plodů, tvarem připomínajících malá jablíčka.

Štěstí, bohatství i peklo

Mandragora bývala i součástí amuletů, které se nosily ve váčku zavěšeném na krku. A věřilo se, že kousek pokřínového kořene zašitý do oděvu zajistí jeho nositeli nesmrtelnost. Jestliže někdo vykopal kořen této rostliny, který připomínal panenku, mělo mu to přinést bohatství a život bez nemocí a stárnutí. Ovšem pozor, jen dočasně! Takové užívání nadpřirozené moci magické byliny nakonec přineslo majiteli kořene zlou smrt a propadnutí peklu. 

Zmírnit neblahou moc mandragory prý bylo možné příslušným zaříkáváním. Takto „pozitivně“ očarovaný kus kořene, uložený v kousku čistého hedvábí na tajném místě, mohl podle pověstí přinést štěstí i prosperitu bez následků. Není divu, že takový nános kontroverzních legend učinil v minulosti z mandragory velmi žádané zboží. 

A snad i z potřeby chránit tuto vzácnost před zneužitím a zamezit tomu, aby se dostávala do nesprávných rukou, se šířily další pověsti o tom, jak nesnadné je ji získat. Lidé věřili zkazkám, že při dobývání kořene ze země se ozýval křik tak děsivý, že mohl člověka připravit nejen o rozum, ale dokonce i o život. Kdo se chystal kořen pokřínu vykopat, musel podle pověstí počítat s tím, že přivolá ďábla a riskuje strašnou smrt.

Obchodní artikl

Celý soubor mytických pravidel museli dodržovat ti, kteří se i přes všechna domnělá nebezpečí rozhodli bylinu dostat ze země. Nutné bylo například úplné bezvětří, půlnoc a úplněk. Nebylo radno se kořene dotknout rukama a nejlepší prý bylo přivázat k nalezenému kořeni černého psa, aby ho sám vyhrabal ze země. Kdo by při tom stál poblíž, musel si před příšerným křikem rostliny včas zacpat uši. 

Lze se domnívat, že šíření podobných báchorek mohlo být jakousi marketingovou strategií, protože pokud se někomu podařilo mandragoru přes všechna nebezpečí získat, mohl při jejím prodeji očekávat mimořádný zájem a účtovat si vysokou cenu. Obchodníci tedy často nabízeli jako falešnou náhradu mandragory ženšenový kořen, který je dnes ostatně rovněž velmi ceněný.

Dlouhé půlstoletí

Navzdory poněkud temnému nánosu všelijakých pověr nevypadá mandragora lékařská (Mandragora officinarum, syn. Mandragora officinalis) nijak děsivě. Je to vytrvalá bylina, která může růst až padesát let. Vyskytuje se ve Středomoří, nejčastěji v Řecku, v jižní Itálii či na Blízkém východě, a najít ji lze převážně na kamenitých půdách.

Má krátký stvol, z něhož vyrůstá růžice oválných listů dlouhých do 30 centimetrů. Zvonkovité květy mandragory mohou být zbarveny zelenobíle, fialově či modravě. Plodí oranžové bobule kulatého či oválného tvaru s výraznou charakteristickou vůní. Pověstný kořen dorůstá až do délky jednoho metru.

Srdce se zastaví

Účinné látky se v bylině koncentrují především v semenech a v kořeni. Kvůli obsahu skopolaminu, atropinu, hyoscyaminu a dalších tzv. tropanových alkaloidů působí jako silné sedativum, hypnotikum a halucinogen.

Díky přítomnosti těchto látek je mandragora už léta předmětem pozornosti lékařských výzkumů experimentujících s jejím využitím pro léčbu cukrovky, vysokého krevního tlaku, ale především některých druhů rakoviny. 

Farmaceutický průmysl například využívá extrakty z mandragory jako základ některých cytostatik sloužících k potlačení nádorového bujení. Obsažené látky mohou při nesprávném dávkování oslabovat činnost srdečního svalu, důsledkem častých otrav proto v minulosti bývala smrt kvůli zástavě srdce. Pro vysoký obsah alkaloidů jsou nebezpečná zejména semena. Jejich požití je smrtelně nebezpečné už v množství 0,1 gramu. 

V přírodním léčitelství bývalo za poměrně bezpečné považováno vtírání tuku či oleje s přídavkem mandragory do kůže. Takto se do těla nejúčinněji dostával zejména skopolamin, vyvolávající halucinogenní stavy.