Poznejte alchymii výroby parfémů, jejichž základem jsou ingredience z bylin a rostlin . Kult vůní má kořeny i v pálení aromatických bylin

Za nejstarší oblasti výroby parfémů, respektive vonných olejových macerátů a mastí, se považují Mezopotámie a Egypt. Právě tam se zrodila tradice parfémářství s kořeny v kultických obřadech a náboženském životě. Vonné oleje hrály důležitou roli při domácích obětinách i pohřebních obřadech včetně balzamování a sloužily také jako dezinfekce a antiseptika. Následně se jejich používání přeneslo do každodenního života bohaté egyptské aristokracie a stalo se vyjádřením společenského postavení.

Voňavá Kleopatra

Pro vonné účely se používaly výluhy z bylin či květin a aromatická dřeva. Asi nejznámější uživatelkou květinových a bylinných olejových macerátů byla Kleopatra. Přestože neexistuje přesná datace, kdy se vonné oleje začaly používat, archeologické vykopávky dokazují, že se přímo pojí k historii Egypta. Z nálezů lze soudit, že Egypťané byli ve starověku skutečnou velmocí parfémů a neomezovali se jen na místní rostlinné zdroje. 

Pro přípravu parfémů jim posloužil olej z oliv nebo moringy, ale také mandlový a sezamový olej. Jako fixátory se do olejových macerátů bylin přidávaly pryskyřice. Výroba parfémů však v té době patřila spíše do rukou lékařů a kněží, specializovaní parfémáři ještě neexistovali. Díky Féničanům se egyptské umění práce s bylinami v oblasti péče o tělo rozšířilo do Středomoří, Afriky a Asie. 

Vonná tradice se pojí také s Babylonem, Hebrejci nebo antickým Řeckem a Římem, kde byly vůně symbolem bohatství i součástí lázeňské kultury.

Lodě plné aromat

Z dochovaných spisů lze vyvodit, že na území Evropy se díky římskému vlivu naučili i Galové potírat si těla rostlinnými šťávami a barvit si vlasy vápnem nebo bukovým popelem. Měli rovněž poměrně propracovaný léčitelský rostlinný systém. Například verbena pro ně byla posvátnou a používali ji ve formě aromatické vody. Opravdový boom vůní však začal v Evropě především kvůli čilému námořnímu obchodu, který dostal na trh různé vonné složky, jež dosud nebyly běžně k dostání.

Základ tradice skutečného evropského parfémářství významně ovlivnily i křižácké výpravy, z nichž byly přivezeny vzácné vonné elixíry a technika parovodní destilace. Náš kontinent se tak připojil ke starobylému umění, v té době nejvíce reprezentovanému Araby a Číňany. První rozsáhlejší vědecké zkoumání vlivu parfémů přinesla epidemie moru v roce 1348 zejména v Itálii a ve Španělsku. 

Tyto země se staly významnými centry experimentů s účinky květových vod a vonných rostlin. Legendární cestovatel Marco Polo přivezl do Itálie více než tisíc druhů exotických vonných komodit a Benátky byly od roku 1450 jejich hlavním distribučním centrem pro všechny evropské země. I proto se ve své době staly nejbohatším městem Evropy.

K zákazníkům se odsud dostávaly například kvalitní parfémované textilie včetně hedvábí, ale také skořicové, citronové, kafrové nebo heřmánkové pleťové vody. Popularitu získaly i ústní vody s hřebíčkem, zázvorem, rozmarýnem či oleje a pomády s vůní růží, pomerančových květů, které se postupně stávaly součástí běžné denní kosmetické péče aristokracie. Na vlasy se používaly prášky z irisu, šípku, hyacintu nebo fialek.

Parfémy pro bohaté

Znalost výroby parfémů a rozšíření jejich používání zcela změnilo životní styl obyvatel Evropy. Přispělo k nevídanému rozvoji kultu krásy. Parfémy se staly nedílnou součástí obchodu s látkami, koželužství a dalších průmyslových odvětví. Jejich výrobě se věnovali hlavně lékaři a alchymisté. Parfémy byly záležitostí především vyšší společnosti, a to kvůli poměrně vysoké ceně. Ve 14. století patřily k rozšířeným zejména vůně s levandulovým, fialkovým nebo rozmarýnovým základem, oblíbené bylo také neroli (květ pomerančovníku). 

Parfémy na bázi alkoholu se začaly vyrábět okolo roku 1370. Ve Francii se používání vonných extraktů rozvinulo a přeneslo i do povědomí prostšího lidu na základě víry, že vůně chrání nositele před působením nemocí a zabraňuje šíření epidemií. Lékaři začali razit tuto teorii při sledování většího výskytu přenosu infekcí ve veřejných lázních. Usoudili, že se viry přenášejí pomocí vody. Proto se začali Francouzi méně umývat, a bylo nutné překrýt vzrůstající tělesný zápach.

Přínos botanických zahrad

Od 16. století, kdy se Francie stala oficiálně hlavním evropským výrobcem parfémů, klesaly i jejich ceny. Díky objevu knihtisku se informace o vonných komoditách šířily do všeobecného povědomí v daleko větším měřítku. Lidé se naučili vnímat parfémy jako součást běžného života. Výroba vůní se rovněž postupně stala doménou specializovaných parfémářů. 

Významným milníkem rozvoje tohoto odvětví byl i vznik botanických zahrad v Padově, Leidenu a Montpellieru, kde se začaly pěstovat důležité cizokrajné rostliny. Tzv. montpellierská škola sehrála zásadní roli ve vývoji tradice zpracování přírodních surovin pro výrobu vůní a celý jih Francie se postupně stal centrem pěstování rostlinného materiálu.

Tři Ludvíkové

Renesanční evropské šlechtické dvory prahly po vůních především v podobě bílého prášku na úpravu paruk, který byl stěžejním kosmetickým artiklem vyšších tříd až do doby francouzské revoluce. Postupně se vylepšovalo také používání alkoholů a rozvíjela se znalost chemie, což přinášelo nemalý technický pokrok ve výrobě parfémů. Začaly se formovat parfémářské dynastie Fargeon, Houbigant či Lubin. 

V době renesance získal vznikající průmysl vůní víceméně ustálený pevný řád výroby. Města Grasse a Montpellier zaznamenala výrazný růst příjmů z prodeje tohoto stále žádanějšího sortimentu. Vnímání vůní na evropském kontinentu výrazně ovlivnili tři Ludvíkové, kteří spustili doslova parfémovou hysterii. 

Velkým milovníkem vůní byl Ludvík XIV. Miloval je i přesto, že jeho tělo začalo proti přemíře vůní protestovat alergickými reakcemi. Ludvík XV. měl parfémy v oblibě ještě více než jeho jmenovec. Měl osobního parfémáře Jeana Fargeona – tomu ovšem za parfémy neplatil, takže nešťastný královský dodavatel nakonec zbankrotoval. 

Díky vlivu Ludvíka XV. a Ludvíka XVI. se celá Evropa prakticky zahalila do hávu parfémové mlhy. Syn Jeana Fargeona, Jean-Louis, pokračoval ve šlépějích svého otce a byl dodavatelem vůní pro Marii Antoinettu. Dalším významným jménem francouzského voňavého průmyslu je Jean-François Houbigant, proslulý jako tvůrce květinových esencí. 

Dobová móda ve Versailles zahrnovala i parfémované růžence, vonné rukavice, sáčky, kapesníky či paruky. Vůně měly vytvořit kolem svého nositele něco jako svatozář zdůrazňující jeho společenské postavení – převažovaly těžké, kořeněné. Jako součást vonných směsí se začalo objevovat aroma tabáku, který se nejčastěji míchal s růží, jasmínem, pižmem a jantarem. 

Po francouzské revoluci ovšem kult voňavek v tamní společnosti ustoupil na určitou dobu do pozadí. Vůně začaly být vnímány jako buržoazní přežitek a spojovaly se s nenáviděnou šlechtou. Velikým milovníkem kolínské vody však byl Napoleon Bonaparte, a tak se díky němu stala společensky přijatelným kosmetickým prostředkem. Pod vlivem jeho ženy Josefíny se vrátily do módy i silné exotické vůně vanilky, hřebíčku nebo skořice. A vysoká spotřebitelská poptávka výrobu parfémů znovu nastartovala.

Toaletní vody

Se vzrůstajícím důrazem na hygienu a kosmetické návyky se rozvíjel i vědecký základ produkce parfémů. Konec 19. století byl ve znamení vůní květin, jejich zušlechťování a položení základů současné podoby tohoto odvětví. Nastal rozmach výroby toaletních vod, protože nejsou tak těžké jako klasické parfémy a dodávají spotřebiteli pocit svěžesti.

Staly se symbolem elegance, dobrého vkusu, správných hygienických návyků a módní zdrženlivosti. Nová etiketa prezentovala vůni jako nutnost, ne jako projev luxusu a marnivosti. Obliba lehkých květinových toaletních vod znamenala i ústup od živočišného materiálu, jako je pižmo nebo ambra. V Paříži existovalo v 19. století celkem 139 druhů parfémů. Patřily do výrobního tajemství slavných parfémářských domů jako Lubin, Piver, Roger et Gallet a Guerlain. 

Rozmach organické chemie přinesl i vylepšení trvanlivosti mastí, lepší porozumění kosmetickým funkcím alkoholů a také zdokonalení procesu enfleurage, což je tradiční technika nakládání rostlinného materiálu do zvířecího tuku a následného získání absolutní formy esenciálního oleje prostřednictvím organických rozpouštědel. Dnes se používá ojediněle kvůli časové a finanční náročnosti. 

Poslední třetina 19. století přinesla produkci parfémů a potravinářskému průmyslu i objevy významných produktů, jako je fenylethylalkohol, heliotropin, kumarin či vanilin. V roce 1889 vyvinul německý chemik Albert Baur první umělé pižmo. Objev výrobních procesů těchto syntetických látek označujeme za zrození laboratorní výroby syntetických parfémů. Od té doby se začaly kombinovat přírodní a laboratorně vyrobené suroviny. 

Syntetické produkty jako součást luxusních parfémů však byly zpočátku přijímány velmi nelibě. To změnil v roce 1889 Aimé Guerlain vůní Jicky, která způsobila, že vhodná kombinace chemie a přírodnin začala být vnímána jako jeden z výrazů parfémářského umění.

Návrat k přírodě

Od počátku 20. století se výrobci začali cíleně soustředit nejen na čichovou, ale i na vizuální stránku nabízených parfémů a přizvali renomované sklářské firmy a designéry. François Coty, jeden z velkých tvůrců vůní v době nazývané Belle Époque, se proslavil snahou o využití dovedností různých řemeslných oborů a pozval ke spolupráci slavné skláře Baccarata nebo Laliqua či už tehdy populárního malíře Alfonse Muchu.

Módní návrhář Paul Poiret objevil možnosti vzájemného působení vůní a oblečení a v roce 1911 založil parfumerii Rosine, pojmenovanou po jeho dceři. Úspěchy vůní od slavných firem Coty, Guerlain, Houbigant, Roger & Gallet, Bourjois, Caron a Millot dodaly francouzskému parfémovému průmyslu mezinárodní reputaci a povzbudily módní návrháře, aby se začali více angažovat v této lukrativní oblasti. 

Skutečně revoluční průlom ve spojení módy a vůně představuje parfém Chanel N° 5 od „Coco“ Chanel, jehož úspěch otevřel dokořán pomyslné dveře k propojení parfémů a módy na nejvyšší úrovni. Po citelném zásahu druhé světové války bylo nutné přetvořit dosavadní prodejní strategie, protože zavedené spotřebitelské koncepty přestaly fungovat. 

V 70. letech 20. století nastala doslova exploze nepřeberného množství vůní: Zakládala se na masové produkci a co nejmenších výrobních nákladech. Příroda ustupovala chemii. Přineslo to pokles kvality i zájmu o tradiční, finančně náročnější ručně vyráběné parfémy. 

Hlubokou proměnu průmyslu vůní završily v 80. letech mezinárodní řetězce, které jsou i dnes hlavními hybateli kosmetického trhu s parfémy. Chrlí limitované edice – voňavky už se nebudou opakovat – a jejich výroba se zakládá na laboratorních produktech. 

Zcela současným trendem je ovšem postupné obnovování zájmu o tradiční techniky. Ty by neměly být vnímány jako luxus, ale jako symbol přirozenosti. Původní umění míchání parfémů pomocí přírodních ingrediencí se navíc ve výši investice od syntetiky příliš neliší. 

Oživení zanedbávaného kulturního dědictví napomáhá i rozvoji moderní francouzské přírodní aromaterapie, která pracuje s důrazem na chemické složení rostlin a jejich vzájemnou kooperaci s tělem člověka a soustředí se i na vytváření osobitých, s člověkem a přírodou propojených vůní.