Inspirujte se odkazem svátků a rituálů či víry v moc bylin, která se zrodila v časech dávných Keltů či Slovanů

Naši předkové – Keltové, Slované i Germáni – žili v daleko bližším sepětí s přírodou, střídání ročních období určovalo jejich běžný život a rituály byly jeho každodenní součástí. K pochopení souvislostí je třeba si uvědomit, že přírodní národy, tedy například Keltové, vnímali čas trochu jinak než dnešní uspěchaná civilizace. Keltové členili rok na osm dílů jako základní schéma dělení času. 

Chápali ho lineárně jako kruh, keltský čas se tedy mohl „natahovat“, nebo dokonce prodlévat. Znáte pověsti o poutnících, které víly a elfové pozvali k tanci a k večeři nebo jim ukázali jeskyni plnou pokladů? Ráno nebožáci zjistili, že uběhl rok nebo celý lidský věk.

Odkaz druidů

Dobytím Galie a jiných keltských území Římany i vpádem Slovanů a Germánů byla keltská kultura téměř zlikvidována. Druidové (nositelé keltské kultury) prakticky vymizeli a s nimi také keltská magie a rituály.

Naštěstí se spousta zvyků zachovala jako prvek běžného denního života venkovanů, kteří se pomalu obraceli na křesťanství, ale nadále seli, pěstovali, sklízeli a chovali dobytek v souladu s ročními obdobími, jedli kaše, pili ječné pivo a věřili na místní duchy, skřítky, vodní a lesní duchy a přinášeli jim oběti. 

Keltské ženy vždy znaly tajemství lesa a ročních období, věděly o studánkách, vyznaly se v divokých rostlinách a léčivých bylinách. A díky sňatkům s dobyvateli původních keltských území šířily tuto prastarou kulturu i mezi nové obyvatele.

Na místo pohanských božstev, která ovládala jednotlivá roční období, nastoupili křesťanští svatí, na někdejších posvátných místech a pohanských svatyních dnes často stojí kostely, a pohanské svátky byly postupně začleněny do křesťanského kalendáře.

Magický slunovrat

Důležitým svátkem pro naše předky byl letní slunovrat, tedy nejdelší den a nejkratší noc roku. Keltsky se nazýval Litha či Alban Heruin, Slované mu říkali kupadelný svátek, pro křesťany je to svátek věnovaný Janu Křtiteli a říká se mu i svatojánská noc.

Připadá na předvečer 24. června. V období nejdelších dní v roce se lidé setkávali na významných kultovních místech v přírodě, zapalovali ohně a skákali přes ně na oslavu návratu slunce, provázel je tanec, zpěv a hry. 

Mladí lidé namáčeli vysoké stvoly divizen a pelyňku do smůly a dělali z nich pochodně. Z popela se míchaly masti, které se poté používaly na léčení kožních chorob. V období kolem slunovratu dosahují látky v bylinkách nejvyšší účinnosti, takže je zde i racionální základ sběru rostlin právě v tuto dobu.

Sběr kvítí v tichu

Devatero svatojánského kvítí mělo být sbíráno v naprosté tichosti na devíti různých místech. Výběr rostlin se lišil kraj od kraje, ale dívky si vázaly kytici z heřmánku, chrpy, devětsilu, měsíčku, sporýše, kmínu, řebříčku, kapradí, komonice či mařinky. Dvě posledně zmiňované obsahují kumarin, vonnou látku, která vynikne ve chvíli, kdy květy zavadnou. Kytici si daly mladé ženy pod polštář s vírou, že se jim pak ve snu zjeví jejich vyvolený.

Asi nejznámější bylinkou, jež přímo oslavuje ve svém jméně svatého Jana Křtitele, je třezalka tečkovaná, také známá jako čarovník, bylina sv. Jana, svatojánská bylina či krevníček. Podíváte-li se na květy třezalky zespodu, uvidíte drobné červené tečky.

Třezalka obsahuje červené barvivo hypericin, proto má olej z ní vyrobený červenou barvu – neměl by se kvůli fotosenzibilitě používat při delším a intenzivním pobytu na slunci, na pokožce se totiž mohou objevit hnědé skvrny. Čaj z třezalky má uklidňující a antidepresivní účinky.

Lughnasadh aneb dožínky

Druhým důležitým obyčejem byl na přelomu července a srpna svátek sklizně a hojnosti, známý pod názvem Lughnasadh, Lammas a z novodobějších tradic také jako dožínky. Byl zasvěcen vegetačním božstvům, bohyni země a úrody a bohu Lughovi, patronu žní. Součástí dožínkových rituálů byly děkovné obřady za zajištění dobré úrody a stejně jako u slunovratu i trhy, na které se sjížděli lidé z širokého okolí.

Pečení chleba bylo v tyto dny považováno za posvátný akt. Semínka jitrocele a proskurníku se přidávala do rituálních pokrmů, do speciálních preclíků, jimiž se děkovalo předem za dobrou sklizeň.

Do posledních snopů se vázaly chrpy, vlčí mák a heřmánek a dělaly se z nich věnce nebo panenky – ty se vezly v procesí na žebřiňáku do vesnice, pak opět začínala zábava a tanec. Mezi křesťanské rituály patří i zvyk svěcení květin v den slavnosti nanebevzetí Panny Marie, který připadá na 15. srpna. 

Období mezi nanebevzetím (15. srpna) a narozením Panny Marie (8. září) bylo považováno za čas, kdy mají ženy ještě sbírat byliny, než začnou v rostlinách léčivé látky ubývat.